Jak jsem se téměř hlásila k jinému plemeni

 Tak jsem zase jednou měla den blbec. Byla jsem nucena docestovat opět za panem veterinářem, a to hned dvakrát v jenom dni!!!!

Panička se zrovna vrátila z práce, vyvenčila nás a naložila do auta (to jsem si ještě myslela: "Huráá, jede se na výlet!"). Když jsem vystoupila, do smíchu už mi nebylo. Pan doktor byl ze mě patřičně nadšený, jaká jsem prý krásná a roztomilá. Dokonce jsem ani při píchání injekce neztropila hysterickou scénu (jen jsem nadávala pod fousy) a podařilo se mu mě naočkovat hned při prvním pokusu ;). Pak vyřešil i Brandynin zadek a mohlo se jet domů. Už při zpáteční cestě jen byla strašně unavená a celou ji prospala. 

No a pak to přišlo....strašné svědění...myslela jsem, že se udrbu k smrti. Otekla mi celá hlava, pak už jsem ztěží viděla. Ještě chvíli a vypadala jsem jako šarpej. Panička hned volala, co že se mi to děje a co s tím má dělat. Musely jsme se hned vrátit a dostala jsem další pigáro, abych splaskla. Po dvou hodinách jsem ještě povinně zbaštila půlku Diazepamu a do rána jsem byla ok. Závěr je takový, že jsem alergická na některou látku v injekci a příšrě to musí panička pohlídat, aby mi pan doktor píchl něco jiného.

Nemám ráda veterináře!!!